Můj mozek je někdo jinej. Ví o mně všechno, ale já to nejsem. Je to podlej a zvrhlej hajzl. Tak podlej, jako není ani ta nejukřivděnější verze já. Tak zvrhlej, jako bych ani být nedokázal. I kdybych sebral všechnu pózu světa. Můj mozek je přes den schovanej. Je využívanej a drcenej. Jen někdy, občas vykřikne nějakým výbuchem vzteku. A někdy tiše šeptá, pří výbuchu spermatu. V noci, ve spánku, je ale pánem on. Bere si zpátky, trestá. Bojuje, když je jeho čas, aby pak mohl mluvit i ve dne. Může se mstít dokonale, stoprocentním účinkem beze ztrát. Ví totiž všechno, ví jak na mě. A občas když neodolám táhne mě do spánku ještě při vědomí, kterou ale vsákne a znehybní. Znehybní i mě, když mu utíkám ze spánků. Můj mozek má řetězy a těma mě drží.