Můj mozek je někdo jinej. Ví o mně všechno, ale já to nejsem. Je to podlej a zvrhlej hajzl. Tak podlej, jako není ani ta nejukřivděnější verze já. Tak zvrhlej, jako bych ani být nedokázal. I kdybych sebral všechnu pózu světa. Můj mozek je přes den schovanej. Je využívanej a drcenej. Jen někdy, občas vykřikne nějakým výbuchem vzteku. A někdy tiše šeptá, pří výbuchu spermatu. V noci, ve spánku, je ale pánem on. Bere si zpátky, trestá. Bojuje, když je jeho čas, aby pak mohl mluvit i ve dne. Může se mstít dokonale, stoprocentním účinkem beze ztrát. Ví totiž všechno, ví jak na mě. A občas když neodolám táhne mě do spánku ještě při vědomí, kterou ale vsákne a znehybní. Znehybní i mě, když mu utíkám ze spánků. Můj mozek má řetězy a těma mě drží.
Celý den, když má můj mozek roubík připravuje, hledá inspiraci a mne si ruce. Pak když mne usne tak se předvádí. Je velkým dadaistou a milovníkem absurdity. Jeho nejoblíbenějšími kusy jsou nekonečné, hodiny trvající hádky, které nikam nevedou o ničem nejsou, jsou nesnesitelné a člověk při nich řve až chraptí. Oplzlosti nejsou tak časté. Sex s bábou, sex s vnučkou, sex se psem, sex s mrtvolou... Velmi omezená fantazie. Vynalézavější je fyzické týrání, velmi mučivé a přitom někdy okořeněné špetkou humoru. Vzpomínám si jak mi byla uříznuta horní část hlavy velkou zrezivělou kotoučovou pilou. Přežil jsem, avšak do hlavy mi foukalo a bylo mi chladno. Geniální. Týrání je většinou spojeno s oblíbenými průtahy hádkami a absurditou. Stejně jako s nemožností zemřít. Leitmotivem je pokus o mojí popravu, která se ovšem nedaří. Začíná se většinou klasickým oběšením či dekapitací a pokračuje k zajímavějším technikám. Pamatuji se na přístroj, křeslo, kde jsem měl hlavu ve velikém kovovém ústrojí. Z boku byl pak velký čep, do kterého se mělo udeřit kladivem, načež mi měl čep projít lebkou. Přístroj byl zřejmě zanedbán a nebo špatně sestrojen, takže se do čepu muselo tlouci velmi dlouho. A přesto mě čep, pomalu procházející mojí hlavou, neusmrtil. Nejoblíbenější způsobované bolestí jsou v oblasti břicha. Většinou vrážení předmětů do břicha. Děsivé pohádkové bytosti z mládí nahradily reálné, stejně děsivé, ale méně sympatické. Co se týká lokací tak ztrácení v nejrůznější městech či budovách je vlastně celkem snesitelné. Velký stres, shon a paniku můj mozek prakticky jen kopíruje z mého života. Slabota. Jedno velké opakující se téma je válka. Brodění se v masových hrobech, nahánění židů do vagónů, zvednutý nos v ss uniformě, střeva rozpáraná bajonetem.
V některých případech propadá člověk až v úžas nad tak originálními krutostmi. Většinou se však chce zabít, ale to nemůže. Ani ve snu nemůže. Visím na šlaufu vod sprchu už hodinu. Ale můj mozek mě nenechá, protože to nejsem já, ale nějaká svině.